Takto jsem okomentoval v roce 2007 Honzovo album Ta noc, kdy mi vyšlo slunce. Souhvězdí jisker je na tom lépe. Doposlouchal jsem ho. Dvakrát.

Nejdřív několik faktů: Společná deska Bratrů Nedvědů po 15 letech! Jako doprovodná skupina Monogram + Luboš Novotný na dobro, Petr Kocman a Vojta Nedvěd na kytary nebo Jarda Petrásek na bicí. Tj., opět velmi silné zázemí muzikantů, jichž si velmi vážím. Proč by do toho šli, kdyby to bylo TAK špatné? Ale to jsem si říkal i v roce 2007. Kůli penězům? Z úcty k tomu, co bratři dokázali v minulém století?

Nedá se upřít, že Souhvězdí jisker má dobrý rozjezd. Jednoduché a místy dokonce chytlavé melodie, tulácká poetika nebo naivní romantika v textech je jen vyjímečně rušena biblickými tématy a nedvědovskými životními moudry, vkusné a slušivé aranže na jakémsi pomezí trempsko-country-bluegrassových žánrů. Jen ten Honza se ve zpěvu nezlepšil, ale tentokrát měl ve studiu někdo dostatek soudnosti, aby ty nejhorší kixy a problémy s výslovností nechal přezpívat nebo nějak "zamázl".

Postupem času však začíná přibývat kolovrátkových melodií a nedvědovské filosofie z hlavy, o které po letech drbů, rozhovorů a veřejných vystoupení, nemám valné mínění. A po písni Kamarád z ruska, která by měla snad reflektovat určité události v české historii (což je pro Nedvědy věc netypická) jsem se až do konce desky, poněkud hystericky, smál. Pokud by smích mluvil, tenhle by říkal: Jestli tohle myslí někdo opravdu vážně, měli mu už dávno sebrat občanku a zakázat veřejné projevy. A přitom než se začne v písni Kamarád z Ruska zpívat, slibuje zajímavé hudební vybočení z koncepce alba v tom dobrém slova smyslu.

Asi tak to má být, tak to chce Búh i když nechcem to my

vždyť láska je nejvíc, láska je pravda, ať v lásce jdou dny

Leno, Leno, máš dost vyhuleno, na ostrově láska, kde vše je lidské a krásné a mravné když mravní jsou nemravové, jež jsou tím, kým vždy byli. Tu tudu tu tudu tu tudu tuc - Hej - Tu tudu tu tudu tu tudu TUC! Vzpomínám si myšlenky mé letí jak šíp, já pana prezidenta miloval. TUC! Vzpomínám si jak jsme kdysi nadávali, když jeli z ÚV KS v limuzínách. TUC! (to byl rokovej nářez v podání pokérovanýho drsňáka Honzy Nedvěda).

No, teď jsem i já klesl na dno a přiznávám že tohle už bylo trošku trapné. Ale za tu zaujatost si stejně může Honza Nedvěd sám tím, jaký obrázek o sobě předkládá veřejnosti. Nebylo to tak vždy, ještě v první třetině devadesátých let jsem měl jeho písničky upřímě rád a dodnes neváhám a mnohé z nich rád zahraju u ohně aniž bych dostal kopřivku.

Ten divný odstavec, to byl převyprávěný závěr alba bratří Nedvědů Souhvězdí jisker. Poslední bilanční Vagóny s drobnými pokusy o vtipnou sebekritiku rozhodně nic nespraví.

Vlastně to nebylo hrozné jak jsem se obával, přesto - už nikdy více.

P.S.: Pokud někdy někdo způsobí, že začnu nenávidět Boha, bude to Honza Nedvěd a ty jeho rádoby pobožné kecy.