Věra Martinová letos slaví významné jubileum. Pro mnohé to bývá příležotost k ohlédnutí a vydání bestofu, povětšinou nevalné kvality. Je dobře, že "první dáma české country" se rozhodla jít jinou cestou a připravila nám letos album Křídel se nezříkám s tuctem nových nahrávek.

Na albu spolupracovali již tradiční hosté jako v Praze žijící londýnský kytarista a písničkář Jamie Marshall a první dáma českého folku Pavlína Jíšová, ale také hosté pro Věru Martinovou netradiční, jejichž účast slibovala větší odklon od "typického" zvuku, než k jakému nakonec došlo. Ať už jsou to písničky multiinstrumentalisty Karla Macálky nebo fakt že doprovodnou kapelou na desce je stylově těžko zařaditelná skupina P.R.S.T. (inspirující se jazzem, popem, irskou a současnou americkou folkovou hudbou). Opravdu škoda, že P.R.S.T. byl nasměrován, aby hrál jako Věra Martinová band a ne obráceně. Jak to mohlo dopadnout nastíní závěrečná bluesová malinovka Jen pár slov. Místo toho je album Křídel se nezříkám jen pokračováním dvou předchozích řadových počinů (Slunci je to jedno, Věřím svým snům), pěkné a přinejmenším ničím vyjímečné. Ale chápu, že z producentského hlediska nejsou experimenty za každou cenu zajímavé.

Co ovšem nechápu je jakási zvrácená potřeba úspěšných českých countryhvězd prokazovat dobrou službu padlému meteoritu Janu Nedvědovi a nacpat na své album alespoň jedno jeho dílo. Sám autor písně Do plamenů sice na albu neúčinkuje, ale slyšet zpívat Věru Martinovou tuhle oplzlost s rádoby náboženským podtextem z příšerného alba Ta noc, kdy mi vyšlo slunce je snad ještě horší. Naštěstí v dnešní době není problém tenhle omyl v přehrávači rychle přeskočit nebo vůbec nezařazovat do playlistu a užít si Křídel se nezříkám bez jediného vřídku.

A aby bylo učiněno zadosti i tomu tradičnímu bestofu ke kulatému výročí, součástí alba je DVD s 38! klipy těch největších hitů Věry Martinové.