Nahrávka Víc nehledám měla od začátku ambice stát se něčím vyjímečným. Zaujala i česká média, která jinak žánry blízké F&C spíše ignorují. Zejména byl vyzdvihován fakt, že se nahrávalo v Nashvillu s nashvillskými muzikanty, z nichž někteří byli spoluhráči Johnnyho Case. Přijde mi to jako dobrý reklamní tah, ale myslím, že čeští muzikanti by odvedli minimálně stejně dobrou práci. Navic zvolené jednoduché countryové aranže sice mohou sedět k silnému, hlubokému a zvučnému hlasu Johnnyho Cashe, ale Bobek to neutáhne. Album tak sice dobře šlape, ale postrádá nějaký silnější zážitek. Navíc to vzbuzuje dojem, že Víc nehledám nazpívala Jíšová, Křesťan, Leicht a ... jó a taky tam zpívá Bobek.

Na rozjezd je velice dobře zvolena asi nejtypičtější kešůvka Walk the line, symbolicky s textem Pavla Bobka jako Víc nehledám. Ač je Bobek ještě sporadičtějším textařem než Cash, nejde jeho příspěvek nijak pod průměr ostatních překladatelů.

As Long As I Live je v originále duet s Emmylou Harris, kterou zde výtečně zastoupila Pavlína Jíšová. Český text Dokud budu žít napsal Vladimír Poštulka a mandolínou píseň ozdobil Guthrie Trapp.

Předělávka Highwayman na kterou jsem se těšil nejvíc je nejslabším momentem alba. Malinův kaval na úvod moc nesedí (možná jiná píšťala by byla lepší?), party Bobka a Daňka tak nějak zaniknou, Křesťanův text je moc lyrický a složitý, jen Laichtův desperát je osvěžující. Píseň sází na překlad věrný originálu, ale mrazí mě v zádech když poslouchám Poslední soud (Pavel Brümer, Tomáš Linka, Pepa Vojtek, Jindra Malík - 1995) s textem Tomáše Linky (a dobrem Luboše Novotného), u Desperáta ne.

Netradiční dylanovka It Ain’t Me, Babe s českým textem Wabiho Daňka a Pavlínou "June Carter" Jíšovou byla evidentně původně určená pro Dylanovky, ale patřila i do repertoáru Cashe, tak šup sem s ní. Rozjíždí ji zajímavá dechová sekce složená z foukací harmoniky Charlieho McCoye a trumpety Miroslava Hloubala. (Píseň můžeme slyšet také jako duet Petra Kocmana a Lucky Vondráčkové na jinak skvělém Petrově albu Crazy man. Kocmanovu verzi ale staví na druhou kolej slabý text Hany Sorrosové, nazajímavá Vondráčková a fádní aranž.)

Kdo o mě bude stát je pak typickou countryovkou, se vším dobrým i špatným co k tomu patří, která ale Bobkovi sende jako by ji Cash napsal přímo pro něj.

Křesťanovu Dívku ze severu už známe z Dylanovek a měla tam také zůstat. Křesťanův ostrý nakřáplý hlas si s klidným Bobkovým nesedne, navíc se Bobkovi nepovedl nástup v druhé sloce. Ale cokoli je lepší než duet Vyčítala a Daňka na tutéž melodii na albu Greenhorns - Bůh mi seslal krásný ráno.

Big River patří typově do stejné skupiny jako úvodní Walk the line, včetně toho, že v těchto melodicky jednoduchých písní Bobkův hlas trošku zaniká.

Nenos kolty do města je propojením s dalším projektem Druhé trávy - Wabi Daněk zpívá skunkovky. Povedený text Skunka Jaroše by ale Wabimu asi moc nesedl. Bobek se ho ujal se ctí.

Z písně Co naděláš, s řemeslně dobrým textem Mirka Černého, nám zůstane v hlavě zvonit jasný, hluboký hlas Dave Roea.

Příjemným překvapením je text Adély Lounkové (sakra, není to tak dávno co tohle děvče bylo miminkem v náruči své mámy, Pavlíny Jíšové). Pohádka o dívce snů je naivní, usměv vzbuzující balada, přesně v duchu originálu.

Dlouhý šál otextoval Pavel Vrba, k Bobkovi se hodí, Pavlína Jíšová band k ní nazpíval krásné sbory a Charlie McCoy dodal skvělou foukačku.

Křesťanův text na That Old Wheel je docela úlet, ale uznávám, že líp se s tím poprat asi nešlo. V původním duetu si jsou Johnny Cash a Hank Williams Jr. rovnocení partneři, ale v české verzi Křesťan Bobka opět válcuje.

Předposlední kešůvku Štěstí mě jsi ty rozjíždí Paul Franklin, jehož steelku tak dobře známe z desek a koncertů Marka Knopflera. Úúu Pavlína Jíšová bandu navozuje atmosféru klasické country padesátých, šedesátých let, která se k nám dostávala na různých výběrech po revoluci a která mi brzy začala lézt krkem. Tady to však působí úsměvně nostalgicky.

Závěr pak nemůže patřit nikomu jinému, než Nedělnímu ránu. Hitu, který jsem jako malý slýchával před začátkem Studia kamarád (nebo po skončení?) a který za ta léta neztratil nic ze své nálady. Neuškodí mu ani to, že v této verzi byl nazpíván překvapivě a trochu nesmyslně jako duet s Robertem Křesťanem. Autorem originálu je Kris Kristofferson a platí zde stará pravda - originálu se žádná předělávka nevyrovná. A to ani ta Bobkova, ani ta Cashova.

Na zvuku celé alba je znát že se nahrávalo v Nashvillu - tak jasnou, čistou a perfektní nahrávku jsem z českých studií snad nikdy neslyšel. Trošku negativní kritiky si pak zaslouží obal. Grafik by za ty chybky zasloužil přes prsty a pár listů navíc s texty taky neuškodilo.

A jaké je resumé?

Víc nehledám je dobré pokračování Dylanovek, sonda do Cashovy typické tvorby s kvalitními českými texty.

Ničeho tak silného jako Cashova série Americans jsme se nedočkali.

Nejlepším albem Pavla Bobka zůstává Muž, který nikdy nebyl in.

A trochu se obávám, že ničeho lepšího se letos ve vodách české country už nedočkáme.

Hodnocení: